Obsah

Historie obce

 

Jihomoravská obec Hýsly leží pod jihozápadními výběžky Chřibů v údolí Moštěnky s rozlohou 826 ha. Obec patří k velmi starému osídlení, první zmínka pochází již z r. 1131 z kroniky olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kdy byla část osady předána kostelu ve Spytihněvi a část kostelu v Břeclavi. Název Hýsly vznikl patrně od německého ženského jména Gisel (Gizela).  Po třicetileté válce čteme ve znaku obce slovo Hesslig. Později se používal název Hýsle, nyní Hýsly.

 

Patronem obce je svatý Prokop, opat 11. století, patron České země, zemědělců a vinařů; prosby k němu směřují za uzdravení a osvobození. Světec bývá zobrazován buď jako řeholník nebo opat v pontifikáliích s mitrou a berlou. Kromě berly, knihy a kříže je jeho hlavním individuálním atributem spoutaný ďábel u nohou. Napočest sv. Prokopa se vždy na počátku července konají tradiční hodky, v září se pak slaví svatováclavské krojované hody.

Historické mapování

Roku 1353 dala zde paní Hedvika jedno popluží svému zeti Martinovi ze Štěpánova a své dceři Anně. Roku 1358 Martin ze Štěpánova prodal půl Hýsel s příslušenstvím Alramovi a jeho synům. Januš z Bechyně prodal roku 1368 panu Fridrichovi z Podolí a jeho manželce Herce ves Hýsly s lesy, s rybníky a s lukami. Ten je roku 1376 prodal Tasovi z Boskovic spolu s dvorem. Roku 1391 se zakoupil v Hýslích Fridrich z Crhova. Roku 1407 prodal ves Erhard z Kunštátu Soběnovi z Cetechovic.

 

Roku 1446 ji Racek z Cetechovic postoupil Zbyňkovi z Moravan k Miloticím. Roku 1511 ji držel milotický pán Filip ze Zástřizl. Po jeho smrti se dostal v držení Hýsel jeho nástupce milotický pán Proček ml. ze Zástřizl, který se na nich uvádí roku 1528.

 

Roku 1572 oddělením moštěnského statku od milotického panství strhlo s sebou i sousední Hýsly, takže se odtud staly natrvalo příslušenstvím statku moštěnského.

 

Z hlediska soudního byly Hýsly od nejstarších dob až do roku 1748 podřízeny lovčímu právu buchlovskému. Všech 27 obcí, které hradu Buchlovu patřily, se nazývaly „krevní grunty“. Na Buchlově se soudily rozepře i zločiny hrdelní.

 

Území obce se skládalo převážně ze staré kulturní půdy. Dokazují to čtvery Díly, několikeré Padělky, Nádavky, ba i Nivy. K ní se hlásí svým názvem i Stará viniční hora. Klučením vznikly troje Kuče stejně jako Křakov. Podobně vznikly viničné tratě Stonky a Grefty. Do pozdější doby se hlásí svým jménem další tři viničné hory Staré a Nové Šopruny a Haldy.

 

Hýselští obyvatelé byli zapojeni do všech prací na moštěnském dvoře. Kromě dvorního a viničného hospodářství trvalo zde ve středověku i menší rybničné hospodářství, k němuž patřilo několik rybníků. Byly to rybníky nevelké, kterých se užívalo jen k odchovu plodu na výtah. K nim patřil rybník u Hýsel, rybník pod Moštěnicí nad mlýnem, rybník Louček nad Moštěnicí, rybník u Labuť a rybník nad Ježovem. K potřebě panské kuchyně se udržovaly i 3 rybníčky v moštěnském lese. Pro její běžnou potřebu byly určeny i ryby v rybníčku u Moštěnice, jehož voda se jinak brala do pivovaru.

 

Poměrně malá hospodářská základna moštěnického statku donutila jeho majitele nejpozději v třetí čtvrti 16. století k založení pivovaru (vydržel více než 200 let) a cihelny u Moštěnice, které jako dobře prosperující podniky se udržely až do doby nejnovější. Nechyběl mlýn na soutoku Moravanského potoka s Moštěnkou, ani mlýn na Moštěnce v Hýslích. Roku 1656 bylo v Hýslích jen 13 osob. Robotní úprava z roku 1651 umožnila obyvatelům hýselských i okolním jen poněkud snesitelnější robotní povinnosti. V roce 1826 byla s vrchností učiněna dohoda, podle níž vinná dávka zemního byla regulována v peněžitý plat. Nově vyklučená půda přispěla také k novému uspořádání držby v Hýslích. V roce 1843 tu bylo 62 domů a 297 obyvatel, v roce 1890 95 domů a 479 obyvatel a v roce 1910 107 domů a 602 obyvatel.

 

Stará pohlednice

 

V Hýslích bývala od starých časů jediná hospoda a to hospoda Daněčkova na čísle 17, později Rajsiglova. Mimo ni však byla zbudována, především pro účely místních, pálenice v hýselském mlýně. Její vznik je spojen s rodinou Vávrů. Jan Vávra koupil mlýn od Aloisie Dvořákové 9.12.1871 za 3.400 zlatých.

 

Předmětem hospodářského zájmu hýselských i okolních obyvatel byla orba, ovocnářství a vinařství. Chov dobytka, zejména užitkového, byl minimální. Na předělu stol. 19. a 20. se klade již větší důraz na živočišnou výrobku, zejména chov skotu.

 

Společenský a kulturní život v obci stával se intenzívnější od založení školy r. 1902. Roku 1904 vznikl tu vzdělávací spolek Havlíček a Spořitelní a záloženský spolek, Národní jednota pro jihozápadní Moravu tu trvala 1914 – 1922.

 

Pomník padlých

 

V r. 1923 dne 14. února sestaven byl výbor za účelem postavení pomníku všem padlým vojínům hýselským ve světové válce. Zvoleni byli: Josef Rajsigl – starosta obce, Eliáš Černý, Alois Chábera, učitel, Benedikt Rozner, řídící učitel.

 

Dne 22. dubna 1923 zadána byla stavba pomníku firmě Petr Navrátil v Kyjově. Cena stanovena na 12.500 Kč. Hledáno pak bylo místo pro pomník. Jedni chtěli pomník ve školní zahradě, jiní chtěli pomník pod lipami v obci u kříže. Konečně bylo přistoupeno na návrh učitele  Aloise Chábery na místo před školou. Místo to bylo dříve smetiště a rumiště. Základ vyžádal si 40 m3 kamene a násyp víc než 400 fůr hlíny. Kámen zdarma vozil velkostatek Dolní Moštěnice, zedníci stavěli, pracovali muži, mládenci i žáci. Dne 22. července, po 3 měsících, bylo odhalení pomníku.

Pomník padlých

Pomník byl obdivován. Na skále italský legionář (oběšený italský legionář František Měsíček), ve skále hroby padlých, dole relief zastřeleného zrádce (František Hudec) a plačící ženy. Mezi reliéfy deska se jmény padlých a zemřelých. Nastal den 22. července, den slavný, jakého vesnice naše nikdy neměla. Kdo mohl, přispěl dárkem pro bufet. Slavnost počala ve 2 hodiny odpoledne. Počasí překrásné. Slavnostním řečníkem byl legionář Nopp, úředník zemského výboru v Brně. Po řeči jeho odevzdán byl staré matce Měsíčkové, mamince oběšeného italského legionáře, diplom darovaný ministrem národní obrany a podepsaný prezidentem.

 

Poté následovali další řečníci a básně, které recitovaly děti, a které teď uslyšíte:

 

Přednášeli: Hudec František, syn zastřeleného otce Františka Hudce jako zrádce na ruské frontě, jež zanechal vdovu a 4 malé děti.

 

Název: Zda klidně spí ti vaši vrazi....?

 

Zda tušil jste, náš drahý otče,

při odchodu, že nepřijdete víc,

zda tušili jsme všichni, otče,

že naposledy zříme vaši líc?

 

Zda tušili jsme, že nám v pozdrav

poslední vaše oko zazáří,

že záhy kolem potáhne se

a smrt se usadí vám ve tváři?

 

Pro malý dopis, v němž jste rádcem

jen byl nám, pozdrav poslal dětem svým,

vás nazvali už velezrádcem

a popravit vás zachtělo se jim...

 

Hrob vlastní rukou vykopati

vás přinutili vrazi zuřiví...

V něj tělo své jste musil dáti,

když pronik je houf koulí vířivý.

 

Nuž, spěte klidně, otče drahý,

však na to jsme jen všichni zvědavi,

zda klidně spí ti vaši vrazi,

zda svědomí je občas nedáví...

 

Dále přednášela Andělina Hudcová, 8-letá žačka. Báseň její týkala se jejího strýčka Františka Měsíčka, popraveného italského legionáře, který byl oběšen.

 

Název: Za světem svobody...

 

Za světem svobody, jež matně v dáli

kdes předvídalo velké vzplanutí své,

za malou bludičkou, jež neodhalí

nám hned svých tajemství, však k sobě blíž zve,

za velkým cílem šel...

 

Poslušen utlačené vlasti hlasu,

jež bídně hynula pod otrockým jhem,

úpění národa, si dýku k pasu

neváhal připjati a chránit šel zem,

jež děd nám zanechal...

 

Do šiků vítězství, do šiků smrti

se vřadil bez váhání, odhodlaně,

vyhnul se koulím, které kosti drtí,

za padlé bratry k pomstě zvedal dlaně,

za útisk národa...

 

Za světlo svobody, jež matně v dáli

kdes předvídalo velké vzplanutí své,

za malou bludičku, jež neodhalí

nám hned svých tajemství, však k sobě blíž zve,

na stromě vydechl....

 

Malba pomníku

 

Při přednášce básně 12-leté žačky Libuše Hudcové zaslzeli všichni přítomní. Sirotek ten volal v básni po tatínku svém.

 

Tatínku, tatínku

kde jsi se ztratil nám

tatínku, přijdi zpět,

hubinku hned ti dám…

 

Nevíš, jak smutno je,

když se den rozbleskne

nevíš, jak po tobě

vždy se nám zasteskne.

 

Nevíš, že darmo se,

když zvoní poledne,

tatínku, po tobě

hlavička ohlédne.

 

Nevíš, jak smutno je,

když se nám sešeří,

bez tebe, tatínku,

sedáme k večeři...

 

Maminka po domě

chodívá tak zticha,

co chvíle zapláče,

hluboce zavzdychá...

 


Tatínku, tatínku,

kde jsi se ztratil nám,

tatínku, přijdi zpět,

hubinku hned ti dám...

 

 

Všechny básně  napsal Vojtěch Rozner, žák 7. třídy reálného gymnázia, syn řídícího. Po slavnosti byl koncert domácí kapely, bufet, prodávaly se fotografie pomníku, pivo, uzenky a památníky.  

 

Památník – Vydaný k slavnosti odhalení pomníku ku poctě oběšeného italského legionáře Františka Měsíčka, jako velezrádce zastřeleného Františka Hudce a všech ostatních padlých a zemřelých vojínů z Hýsel u Kyjova.

 

Odbojem, mukami, slzami k svobodě! Kéž utrpení a památka padlých navždy zůstane v srdci všech občanů hýselských.

 

Důležitou událostí bylo provedení kanalizace v roce 1932. Zmola uprostřed osady byla zanesena, náves zarovnána a přes Moštěnku postaven most. Současně byla zbořena stará kaplička a v roce 1936 postavena nová zasvěcena sv. Prokopu.

 

a

II. Světová válka v Hýslích

 

Rok 1939

 

15. března 1939 bylo Československo obsazeno německým vojskem. Rozhlas vybízel všechny občany ke klidu a pořádku, aby se nikdo nestavěl na odpor. Do Kyjova přijeli před polednem. Všude objevila se tragická a výhrůžná

 

„Vyhláška“

 

Dnes v 5 hodin ráno obsadí německé vojsko všemi směry československé území, aby odzbrojilo naši armádu. Nesetká-li se nikde s odporem, bude obsazení jen přechodné a bude nám dána možnost autonomie.

Setká-li se vojsko se sebemenším odporem, bude to mít vzápětí nejhroznější důsledky.

Žádáme veškeré občanstvo, aby vědomo si vážnosti situace, vyhovělo všem nařízením německého vojska bez výhrad a bez zdráhání.

Působte všichni ve svém okolí, aby německému vojsku se nikdo neprotivil a ani slovem, ani skutkem se ho nedotkl.

 

29. října přijeli do Hýsel „Gestapáci“. Byli u Seďů č. 107. Hledali jejich syna Františka, který byl pilotem ve Zlíně u Batě a zmizel. V bytě roztrhali obraz prezidenta Masaryka a Beneše. Vzali fotografický aparát, knihy a dopisy.

 

Rok 1940

 

K 20. dubnu, výroční narozenin Adolfa Hitlera,byla nařízena dobrovolná sbírka kovů, jako dar k jeho narozeninám. U nás se nic nedodalo.

 

27. června byl vydán rozkaz, aby všechny pomníky s nápisy upomínající na republiku československou byly do 1. července 1940 odstraněny.

Obyvatelé naší a okolních vesnic byli probuzeni následující zprávou: V noci z 12. na 13. července byly v Kostelci, Ježově a Žeravicích shozeny sochy prezidenta Masaryka. Tak hluboko dovedl se snížit český člověk.

 

Rok 1941

 

9. března 1941 dostal se do zdejší školy četnický strážmistr Novorozckij a žádal, aby německý nápis na škole „Schule“ byl přepsán na „Volkschule“, ačkoliv v okolních vesnicích to nebylo. Byl příliš horlivým vykonavatelem germánské moci, „německý špicl“, jak o něm lidé říkali. Byl nebezpečným člověkem a štěstí, že brzy od nás odešel. Jinak by to mnoho lidí odneslo, zvláště legionáři, na které měl spadeno.

 

20. července 1941 vydal okresní úřad v Kyjově nařízení, aby ve vesnici u hospody byla postavena slávobrána s nápisem „Deutschland siegt an allen fronten“ – Německo vítězí na všech frontách, se znakem V (vítězství). Také z letadel byly rozhazovány letáky se znakem V a s tímto nápisem. Plakáty musely býti vyvěšeny v oknech. Znak V byl malován červenou barvou na zdech a vratech domů. U nás slávobrána byla postavena, ale musela býti v noci u ní hlídka. Jinak by jistě zmizela.

 

Rok 1942

 

27. května 1942 večer přišla zpráva, že byl v Praze v 10 hodin 30 minut spáchán atentát na zástupce protektorátu Heydricha. Byla vypsána odměna 10.000.000 korun na dopadení pachatelů a trest smrti za poskytnutí úkrytu vrahů.

 

28. května 1942 večer hlášeno bubnem: Nařizuje se s okamžitou platností, že všechny osoby nad 15 let musí mít policejní přihlášku. Každá osoba se musí hlásit do 30. května do 24 hodin, jinak bude zastřelena a kdo ji přechovává, také.

 

10. června 1942 rádio hlásilo neuvěřitelnou zprávu: Obec Lidice byla srovnána se zemí. Muži postříleni, ženy odvezeny do koncentračních táborů, děti rozvezeny po světě za to, že poskytli úkryt vrahům Heydricha. Moravec vyhrožoval v radiu, že bude běda s českým národem, jestli pachatelé nebudou dopadeni. Popravy budou tak dlouho, dokut pachatelé nebudou zjištěni. prohlásil, že za tento hanebný čin by měl býti popraven každý desátý čech.

 

25. července 1942 nová strašlivá zpráva. Dne 24. července 1942 byla osada Ležáky srovnána se zemí. Dospělí byli zastřeleni.

 

Rok 1943

 

27. dubna vyšlo nařízení, že každý majitel domu musí míti připraven ve dvoře písek a vodu pro případ požáru.

 

30. května byla v Kyjově ulice Komenského přejmenována na ulici Heydrichovu.

 

7. července 1943 byla hospodářská kontrola u rolníka Ludvíka Hudce č. 15. Našli tam 15 neohlášených slepic a 5 metráků obilí. Hospodáři bylo vyhrožováno, že bude oběšen. Byl ruský legionář, nemocný z války. Chodil zamyšlen a dlouho tuto událost nepřečkal. Zemřel 17. září.

 

17. října 1943 přivezen byl nový zvon. 24. října byla slavnost svěcení zvonu. Zvon byl posvěcen na jméno Prokop.

 

Rok 1944

 

20. listopadu 1944 od 12. hodiny za jasného počasí letěly nad naším krajem velké svazy bombardovacích letadel, hlavně amerických. Brzy bylo slyšeti výbuchy tak silné, že okna v domech drnčela. Detonace bylo slyšeti až do večera. Bombardovali Hodonín, Brno a Zlín.

 

Rok 1945

 

1945 (rok 1945 – 1950 zapsán až v r. 1952 Adolfem Štěpánem za pomoci Aloise Zemka)

 

227. strana z 1. kroniky Hýsel, která byla založena v roce 1922

 

Rok 1945 jest již rokem radostnějším. Rudá armáda se již přibližovala. Občané netrpělivě vyčkávali jejích příchodu. Připravovali si skrýše ve vývozech „Pod horou“ a na „Johankách“ i v břehu potoka, aby tam přečkali frontu. Konečně se fronta přiblížila až do Milotic, Skoronic a Bzence, kde zůstala stát 14 dní. Tehdy se občané vypravovali na kopec a dívali se na frontu ke Skoronicím. Z dlouhé chvíle hrávali tam karty, až jednou, spozorováni asi pozorovatelem Rudé armády, byli palbou děla neslavně rozehnáni, neboť jak první puma dopadla blízko hloučku debatujících mužů, vzal každý nohy na ramena.

 

Za domem č. 96 (František Pelikán) stála 3 německá děla a v Dolní Moštěnici 2. Josef Hudec a František Vajgara museli s potahy do Bučovic Němcům pro náboje, ale dovezli jen 10 kusů. Němci „plánovitě vyklízeli“ dvůr v Dolní Moštěnici – všechen dobytek byl odehnán. Ve sklepách a pod Horou spávali dvě i tři rodiny v jednom.

 

Německé rodiny se kvapně stěhovaly, v továrnách práce přestala, jen nejnutnější provoz se udržoval i ten na vlastní nebezpečí.

 

Duben 1945 dle zápisků Václava Sedi:

1. a 2. dubna – Velikonoce, je pěkné počasí.

7. dubna – včera a dnes je v dědině pilno. Dělají se kryty a schovávají se zásoby před blížící se frontou. Protože se ruská armáda blíží, musí Němci z cukrovaru a Moštěnice odejít. Je odvedeno 8 párů koní, 50 kusů hovězího dobytka.

10. dubna – komu by němečtí vojáci chtěli něco brát – dobytek aj., ať to hlásí na četnické stanici. Českým rolníkům a statkům nesmí nic brát.

11. dubna – po 21. hodině se nesmí občané venku scházet.

12. dubna – dnes je od rána od Hodonína slyšet velká dělostřelba až se zem chvěje. Hučí to jako nedaleká bouře. Letadla létají, kulomety rachotí. V poledne přijeli němečtí vojáci a vzali Karlu Formanovi 2 koně. Před večerem chodí němečtí vojáci značit ubytování pro vojáky, koně a vozy. Dosud zde ještě nic nebylo.

13. dubna – dnes v noci ve 2 hod přijelo německé vojsko. Máme u nás doma 8 vojáků, 14 koní a 5 dvoukolových vozů. Přišla zpráva, že byl osvobozen Hodonín.

14. dubna – po 21. hodině nesmí být nikdo venku. Vojáci mají hlídky. Je vypnut elektrický proud.

15. dubna – odpoledne je slyšet hukot blízké fronty, střelbu z děl a kulometů. Bylo nás několik na kopci nad dědinů pod stromy, odkud je velmi pěkný rozhled po okolí. U Milotic v polích vybuchují granáty, ve Vacenovicích hoří několik ohňů. Je pěkné počasí, stromy kvetou a nedaleko je válečná hrůza.

16. duben – celý den je slyšet dunění a hukot blízké fronty. Přesto se zde na polích ještě pracuje. Elektrický proud je vypnut, rádio nefunguje, tak zprávy a události ze světa nevíme.

17. dubna – dělostřelecká a kulometná palba se přiblížila. Z kopce byly vidět výbuchy granátů u Milotic a Vacenovic. Dým a oheň. Snad hoří dědina nebo les. Také u Vlkoše bouchají granáty. Na kopci u Chrástek byla skupina chlapců. Odtud bylo pěkně vidět po okolí. Od Žádovic letělo nízko letadlo. U Chrástek, kde byla skupinka chlapců, vystřelilo červenou raketu. Hned po odletu letadla padlo do těch míst několik dělostřeleckých granátů. Chlapci měli pilno odtud utéct. Ten den u Žádovic zasáhl dělostřelecký granát mladého muže a usmrtil ho. Němci jdou přes Hýsly k Vřesovicím. Také z Hýsel večer odjeli.

18. dubna – dnes večer zase přijeli dělostřelci se 2 děly a postavili je na pole „Díly“ za dům č. 101, naproti č. 107. V poledne vystřelili několik ran na silnici Vlkoš – Kyjov. Odpoledne asi také 10 ran. Děla jsou ráže 100 mm. Také v Moštěnici u mlatů jsou 2 děla a střílí na silnici.

19. dubna – dnes hned ráno děla hřmí. Přivezli ještě jedno, tak se střílí ze všech celý den.

21. dubna – od půl noci do rána na frontě Bzenec – Vracov je slyšet velká palba z pušek a kulometů, jako by se bojovalo u Žádovic. Když letí ve dne letadla, nahází vojáci na děla připravené větve a slámu a schovají se.

24. dubna – navečer odjeli z Hýsel dělostřelci. Ve skladě v cukrovaru je prý hodně cukru. Říká se, že to Němci na ústupu všechno zničí. Lidé tam proto chodí pro cukr z celého okolí a nedbají, že i poblíž dopadají dělostřelecké granáty.

25. dubna – odpoledne jsme od bůd pozorovali, jak v okolí fronty vybuchují dělostřelecké granáty. V noci byla silná palba z kulometů a pušek na frontě Vlkoš – Kyjov.

26. dubna – silná dělostřelecká palba.

27. dubna – ráno hoří šopa slámy u Kostelce, zasažena granátem. Silná dělostřelecká palba po celý den.

28. dubna – ráno klid. Kolem 8. hodiny střelba z kulometů a pušek. Brzy na to je vidět nad Žádovicemi, nad cukrovarem, od Kelčan postup pěšího vojska. Ojedinělé výstřely se blíží k naší vesnici. Kolem 10. hodiny přišli do dědiny první vojáci a když jsme vyšli z krytů, viděli jsme, že to nejsou Němci, ale rumunští vojáci, kteří tvořili 1. linii rudé armády. Vojsko šlo po polních cestách i od Kyjova k Moravanům a Vřesovicím. Brzy byla plná dědina lidí a vojáky radostně vítali. Menší skupina se zastavila na cestě u mlýna – chvíli si odpočinout. Sešlo se zde hodně občanů z dolní části obce. Vojáky zdravili a trochu pohostili. Vojáci měli harmoniku, zahráli a trochu se i tančilo a zpívalo. Na hasičskou zbrojnici vedle mlýna jsme vyvěsili prapor a zazpívali jsme hymnu – Kde domov můj. Vojáci jeli zase dál. Odpoledne stříleli Rumuni z minometu na německá kulometná hnízda nad Moštěnicí v Šeprůnech a u Nového Dvora. Stříleli z úvozu do Kučí nedaleko stodoly p. Černého, odkud tam bylo pěkně vidět. Odpoledne byl také u školy u pomníku padlých za velké účasti občanů, vyvěšen prapor a zazpívána hymna a Hej Slované. Ve 3 hodině odpoledne byla v kapli pobožnost a poděkování za to, že nás přátelská armáda osvobodila a zachránila od hrůz války. Také Kyjov a okolí bylo dnes osvobozeno.

 

Doma Zatím byla u pomníku padlých vztyčena státní vlajka a poprvé po 6 letech svobodně zazněla státní hymna. Všude plno radosti a slávy, že jsme opět svobodni.

 

Pomník padlých z 1. světové války byl za Protektorátu místními občany (Alois Zemek, J. Ondrůšek, František Janovský, Harca Antonín, Černý Jan a Rudolf Domanský) ukryt na zahradě č. 14 a nyní znovu nasazen na podstavec a slavnostně odhalen 5. července 1945. Doplněn jmény padlých v 2. světové válce za účasti občanstva.

 

9. května 1946 odhalení pomníku s pamětní deskou Františkovi Seďovi a Janu Domanskému – letcům, kteří padli v 2. světové válce.

 

Při pyrotechnických pracích (odklizování min) ve Velkých Levároch na Slovensku zahynul tragicky ve službě Zdeněk Hrazdil 17. 3. 1948 jako svobodník. Dne 21.3. byl slavnostně pohřben v Kostelci.

Čest památce našich hrdinů!

 

Dolní Moštěnice

 

V roce 1353 se součástí Hýsel stala ves Dolní Moštěnice v údolí potoka Moštěnického mezi Hýsly a Moravany. Název osady vznikl patrně podle tzv. moštin-tvrzených otýpek používaných k zpevnění močálových cest.  Počátkem 17. stol. byla tu jen tvrz, dvůr, pivovar, cihelna, 6 lánů a 9 osadníků.  Roku 1618 byla Moštěnice v důsledku třicetileté války zpustošena a již nebyla obnovena. Ves definitivně zanikla po velké morové epidemii v letech 1678 – 1681. Zůstal pouze statek, který byl kolem roku 1720 přestavěn na barokní zámek a kolem něj byl založen park. V zámeckém parku roste památný strom jasan ztepilý.

 

Po zániku osady byly její pozemky sceleny a připojeny ke dvoru pod novými jmény Morovanská, Moštěnská, Johanka Nepomucká, Oulehle a Křakov. Dnes název Moštěnice nosí jen zámek a dvůr. Území někdejší obce tvořilo samostatnou katastrální jednotku a patřilo vždy do obvodu ježovské fary. Po politické stránce tvořila však Moštěnice součást obce Hýsel. Ve vsi byla krčma nadaná právem vařit pivo a též i mlýn. Dnes tvořená pouze zámkem se zahradou, statkem a několika stojícími domy.

Dolní Moštěnice

Jako jiné sousední obce byla i Moštěnice v době předhusitské rozdělena na větší počet drobných šlechtických zboží. K jejímu rozkouskování došlo nejpozději koncem 13. nebo počátkem 14. století. Ke spojení všech těchto jednotlivých částí v jeden celek dochází po válkách husitských.

 

Kolem roku 1353 prodal Lutold z Moštěnice tamní dvůr s třemi domy Janu z Blišic a Moravan a Gertrudě z Chválkovic. Roku 1371 pak Arklebu ze Zástřizl přenechal 2 lány a dvorec. Tentýž Lutold z Moštěnice měl zde okolo roku 1373 dvůr. Roku 1379 prodal Petr Kravař jiný dvůr Oprudu ze Žarošic. V téže době je rovněž připomínán v pořadí třetí dvůr, patřící Bartolomějovi z Moravan, jehož dcery Alžběta a Anna prodaly toto zboží roku 1406 Almuzu ze Zástřizl. Rok 1409 prodal ještě Vojtěch z Moštěnice dvůr, patrně po Oprudu ze Žarošic, s polovicí pustých Jevišovic Janu z Tučap. Dvůr po Lutoldovi z Moštěnice prodala pak po jeho smrti, roku 1412, vdova Dorota, spolu s hostincem a lánem, Janu z Moštěnice, jenž jej prodal roku 1418 Janu Pardusovi z Žeranovic, který ještě okolo roku 1430 přikoupil od bratří Arkleba a Smila ze Zástřizl 7 lánů. Zdá se, že právě Pardus ze Žeranovic scelil doposud roztříštěnou Moštěnici a snad někdy v počátcích 15. století zde mohla vzniknout významnější tvrz, která tvořila již tehdy správní centrum okolním statkům.

 

Prvním majitelem sjednocené Moštěnice se uvádí r. 1448 Ada z Nemochovic, po němž se v druhé polovině 15. století na ní vystřídali Jan a Aleš z Rudy. Ten připsal statek jako věno dceři Barboře, jež se provdala roku 1500 za Václava Trutmanského z Porostla a Moštěnici mu zapsala. Jelikož neměli manželé dospělé potomky, spadla roku 1506, po smrti Václava z Moštěnice, na českého krále Vladislava, který ji dal do opatrovnictví Jiříkovi z Vlašimi a Heraltu Kunovi z Kunštátu, jako poručníkům nezletilé Jitky Trutmanské z Porostla. Ti však neměli zájem si Moštěnici trvale ponechat, proto ji téměř obratem prodávají Janu Ořechovskému z Honbic.

 

Po něm se uvádějí jako majitelé Jetřich, dále Hynek a nakonec Žibřid Potštátští z Prusinovic, Žerotínové, Čeněk z Lípy. Koncem let šedesátých se dostává Moštěnice k Miloticím. Tato okolnost přispěla k tomu, že roku 1572 při jejím odprodeji Jarošovi Morkovskému ze Zástřizl se k ní dostaly jako je příslušenství i obce Hýsly a Ježov. Až dosud od konce 15. století patřily k moštěnskému statku jen Labuty a pustý Lněník. Po Jarošovi Morkovském držel Moštěnici jeho nejstarší syn Jan (zemřel roku 1590) a po něm zase jeho syn Jaroš, který ji roku 1616 odkázal svým dcerám. Vlastnicí celého statku se však stala jeho dcera Anna Johanka, provdaná za Františka Adama Kraczera ze Šenberku. Roku 1633 kupuje Moštěnici za 30 000 zl. r. Julius Bracciolini a roku 1637 za 39 000 zl. r. Petr Forgač z Gimeše. Moštěnici převzal roku 1649 jeho strýc Mikuláš a po jeho smrti stal se nakonec jediným vlastníkem jeho syn Jiří Fridrich (1680).

 

Roku 1684 ji prodal za 48 000 zl. r. Hanušovi Petřvaldskému z Petřvaldu, který ji odstoupil svému mladšímu synovi Janu Dětřichovi. Po něm dědí roku 1734 jeho syn Amand Ferdinand, který ji odkázal roku 1762 svému buchlovskému synovci Bernardu Janovi Petřvaldskému.

 

Petřvaldští drželi Moštěnici téměř sto let, a jelikož patřili mezi bohaté a stavitelské rody, dá se předpokládat, že právě na přelomu 17. a 18. století přebudovali již nevyhovující tvrz v jednopatrový zámeček se zahradou. Pro tuto domněnku hovoří fakt, že byla ve stejných letech vybudována cihelna a pivovar, což jistě vedlo k rozkvětu a zhodnocení moštěnického panství.

 

Po záhadné smrti Bernarda Petřvaldského se Moštěnice ujímá v roce 1763  Jan z Kühnburgu a roku 1785 Marie Cecilie z Löwenfeldu, jejímž dědicem se stal syn Rudolf, který na Moštěnici zemřel 7. října 1846. Jeho dědicové odprodali roku 1854 Moštěnici Vilémovi z Reichenbachu, majiteli bzeneckého velkostatku. Později patřil hraběnce Reichenbachové-Lessonické, která jej roku 1917 prodala. Velkostatek Moštěnice se stal vlastnictvím kelčanského cukrovaru a roku 1928 majetkem společnosti břeclavského cukrovaru.

 

Josefínský Dvůr

 

Severně od Moštěnice byl malý dvorec, který nechal postavit roku 1827 pro svoji matku Josefínu rytíř z Löwenfeldu. Dodnes se tento dvůr nazývá Josefínský nebo také Nový dvůr. Dříve zde stávalo větrné kolo pro čerpání vody z hluboké studny. Chovaly se zde ovce, prasnice, skot a koně.

Dolní Moštěnice - v pozadí Josefínský Dvůr

 

Historie školy

 

Obec Hýsly byla přiškolena ke Kostelci, kam byly nuceny školní dítky docházet. Jelikož jsou Hýsly vzdáleny od Kostelce přes půl hodiny cesty a po větší část roku byly špatně schůdné, proto se občané hýselští rozhodli postavit školu v Hýslích.

 

Malba školy

 

Dne 9.5.1901 byla vyslána deputace obce Hýselské k c.k. zemské školní radě a veleslavnému zemskému výboru s žádostí o vyškolení obce Hýsel ze školství obce Kostelecké, aby si mohli postavit vlastní školu obecnou. Tato delegace byla složena z představeného obce Štěpána Hudce, z prvního radního Františka Hudce a učitele pana Jedličky. Výnosem veleslavné c.k. školní rady ze dne 31. května roku 1901 č. 7657 bylo povoleno vyškolení obce Hýsel ze školství obce Kostelecké.

Poněvadž součástí Hýsel byl také Velkostatek Dolní Moštěnice a bylo tam odtud mnoho dětí navštěvující školu, přihlíželo se k tomu, aby byla postavena ihned škola dvoutřídní, která by mohla být časem bez velikého nákladu rozšířena i na školu třítřídní.

Se stavbou školy bylo započato na jaře roku 1902. Jednopatrová budova dle plánu zednického mistra Holomka ze Bzence byla vystavěna od zednického mistra Eus. Cibulky z Kyjova do 15. srpna 1902 a dne 24. srpna 1902 slavnostně vysvěcena. Zemskou školní radou bylo povoleno začít vyučovat začátkem školního roku 1902/1903. Všech školou povinných dětí bylo z Hýsel 81 a z Moštěnice 29.

Dopis Správě Velkostatku ve Bzenci - povolení školy z roku 1901

Během školního roku 1902/1903 se odstranily některé vady na budově a přičlenila se školní zahrada o výměře 5 arů. Taktéž byla zřízena školní knihovna a knihovna učitelská, na kterou přispěla i školská rada, která se skládala ze zástupce ředitele velkostatku pana Schvarcmana, představeného obce Štěpána Hudce a rolníka Jana Daněčka. Knihovna byla téhož roku rozšířena zakoupením knih v obnosu 20 K, který věnovala na žádost občanská záložna v Kyjově. Taktéž záložna v Žeravicích přispěla částkou 20 K. Mlynář Karel Kugler věnoval škole 9 kusů vycpaných ptáků.

Protože silnice před školou byla velmi nízko a každý vůz z kterékoliv strany se musel rozjet a ustavičný hukot způsoboval nesoustředění žáků, uznal silniční výbor potřebu navýšení cesty. Silnice se v měsíci červnu navýšila o 160 cm a pro odtok vody byl vystaven nedaleko školy kanál.

Dne 28. října 1918 byl prohlášen samostatný stát československý. Obyvatelé v Hýslích se o tom dověděli 29. října v úterý. Tuto radostnou zprávu přinesl z Kyjova řídící učitel Benedikt Rozner  a téhož dne promluvil ke všemu občanstvu o významu nového státu a povinnostech občanů ke státu. Slavnostní schůze, která se konala v hostinci p. Rajsigla byla ukončena hymnou „Kde domov můj“.

Ve středu 11. prosince 1918 byla okresní konference učitelů, při které skládalo učitelstvo slib nové republice prohlášené 14. listopadu a prvnímu presindentovi T.G. Masarykovi.

14. února 1923 se sešli v budově školy zástupci politických stran v Hýslích za účelem postavení důstojného pomníku padlých v Hýslích. Zde taky byla uzavřena smlouva na výstavbu pomníku.

4. ledna 1932 bylo ve škole zavedeno přezouvání. Náklad byl hrazen z výtěžku vánoční nadílky. Přezůvky ušily dětem maminky.

28. dubna 1945 byla naše obec osvobozena rumunským vojskem v 10 hod. dopoledne. Ve 12 hod. byly vztyčeny vlajky u pomníku padlých.

Ve školním roce 1968/1969 byly zavedeny volné soboty a tím pádem byl snížen úvazek vyučujících o 1 hodinu týdně.

Rok 1970/1971 přinesl teplovodní vytápění celé budovy.

V roce 1978/1979 navštěvují školu žáci z Hýsel 3 a 12 z Moravan. Rozhodnutím ONV v Hodoníně – odborem školství, se pro malý počet žáků z obce Hýsly škola ruší.

V následujících letech až do roku 1990, kdy byla předána do vlastnictví obce Hýsly, sloužila jako ubytovna státního statku Hodonín.

V roce 1997 schválilo zastupitelstvo obce opravu budovy bývalé školy. 27.2. 1998 byla budova opět zprovozněna a otevřena. V současné době je zde umístěn OÚ, knihovna, taneční sál, pohostinství, tělocvična a kulturně obřadní místnost.

 
Správci a ředitelé školy

 

1.9.1902 – 1.3.1903                     František Adamík

1.3.1903 – 6.3.1914                     František Ecker

6.3.1914 – 15.5.1915                  Josef Horák

15.5.1915 – 21.6.1915                Josef Lichnovský

21.6.1915 – 31.7.1916                Jan Hradil

31.7.1916 – 31.8.1926                Benedikt Rozner

1.9.1926 – 28.2.1928                  František Haničinec

1.3.1928 – 30.6.1928                  František Ohnoutka

1.9.1928 – 1.12.1941                  Josef Hula

1.3.1939 – 30.6.1939                  Karel Žák (zastupující p. Hulu z důvodu nemoci)

30.11.1941 – 7.5.1945                Štěpán Daněček

7.5.1945 – 1.9.1950                     Josef Hula

1.9.1950 – 1.9.1976                     Adolf Štěpán

25.11.1957 – 10.12.1959            Otilie Kračmerová

1.9.1976 – 1979                            Anna Vávrová

Škola

 

Zajímavost...

Tragédie v hýselské hospodě
(zdroj: novinový článek z roku 1976, přepsal 10/2010 Libor Orság)

 

Vesnička Hýsly v okrese Hodonín, ležící na úpatí Chřibů, se připomíná jako jedna z nejstarších v okolí už v r. 1131. Před třicetiletou válkou tu už byla na místě dnešní hospody krčma, v níž se scházívali nejen domácí lidé, ale i mnozí přespolní z okolí, kteří vozili mlít obilí do hýselského mlýna, ležícího dodnes na potoku „Moštěnka“, tekoucím z hor, takže míval vždycky dostatek vody a v době sucha sem jezdili mlít i ze vzdálenějších obcí. A tak se často ve mlýně i v krčmě sešli lidé různých povah a nebývalo nouze ani o nějaké střetnutí. Obec Hýsly patřila v minulosti pod tzv. Krevní právo hradu Buchlova, o jehož sezeních jsou záznamy v Krevních knihách, uložených ve Státním archívu v Brně pod sign. Cerr. II-101. Jeden z nich se právě týká přímo události v Hýslích:

Zjara roku 1611 přivezl do mlýna obilí k semletí také Šimon Koczura (psáno také Koczurů) ze Strážovic, vzdálených asi 10 km. Poněvadž musel na mletí čekat, poslal pacholka s koňmi domů a zašel si do krčmy na „truňk piva“, kde byl také přítomný mlynářský chasník ze sousedního moštěnského mlýna Tobiáš Cigán. Klidně spolu hovořili, ale po chvíli – jak Koczura sám i svědci vypovídali – se na dvoře hospody strhla hádka a křik, proto oba vyšli nahlédnout, co se děje. Všichni svědci uvádějí v zápisech, že mezi Janem Kalatou a Machem Sasýnkem se strhla „zlá vůle“ při níž se oba ohrožovali hnojnými vidlemi a přítomný Koczura je začal „rozbraňovat“ polenem dřeva. Soupeřící soky také rozehnal, hádka už jen doznívala a oba se usmiřovali a vzájemně se uklidňovali. V tu chvíli však přiběhl na dvůr kýmsi povolaný hýselský fojt (rychtář), který na jednom z uvedených hýselských soupeřů uviděl krev a nařkl hned Koczuru, že on ho okrvavil, ačkoliv ani sám postižený o tom nevěděl. Přítomný Tobiáš Cigán však hned skočil proti Koczurovi a podle slov tohoto začal do něho strkat. Šimon Koczura dále uvádí, že se proto bránil a Cigán zase po něm prý „pichl nožem“. Nato se Koczura rozlítil a jak sám vypovídá, „vezmouc do rukou štípu dřeva, jsem ho udeřil, než aby od toho udeření umřít měl, tomu odpírám“. – Jeho odpírání mu však nebylo nic platné a nebylo asi ani pravdivé, poněvadž všichni přítomni shodně vypovídali, že Tobiáš Cigán po této ráně polenem padl k zemi a zůstal v bezvědomí. Po chvíli se však probral, začal lézt po zemi po čtyřech, z ucha mu silně tekla krev a pravé oko měl z hlavy vyhřezlé. Ujala se ho příbuzná Markéta, vdova po Šimonovi Tesařovi a spolu se sousedy ho dopravila do svého nedalekého domu, kde ráno za svítání těžce raněný Cigán zemřel.

Šimon Koczura už semleté obilí domů nevezl, neboť tentýž den zavolal hýselský fojt dráby z Dolní Moštěnice, kteří Koczuru zavřeli a další den dopravili k buchlovskému soudu. Svědek Martin Sasýn při výslechu uvedl, že „všichni slyšeli, když jest poleno o hlavu křaplo a ptali se pak kdo udeřil, načež Šimon Koczura přiznal, že on“. Chasník Tobiáš musel mít opravdu tvrdou lebku a pevný kořen, jestliže se vůbec po takové ráně probral!

Buchlovský útrpný soud se tentokrát obešel bez jakéhokoliv mučení, neboť Koczura nezapíral. Stále jenom tvrdil, že „druzí taky bili a pak se rozutekli“. – Stručná věta v Krevní knize na str. 131 uzavírá tuto tragédii: „Mečem popravním jest ztrestán, jeho duši rač Pán Bůh milostiv býti.“

 

Zajímavost...

O vyloupení a vykradení tvrze v Dolní Moštěnici

 

Velmi zajímavá příhoda se odehrála v okolí moštěnické tvrze v roce 1637. 27. září toho roku bylo osazeno lovecké právo na hradě Buchlově, na žádost tehdejšího pána Miloty ze Zástřizl. Osazen byl jistý Klimeš z Moravan a jeho žalobkyní byla Eva Forgáčová, toho času paní na tvrzi v Moštěnici. Ta žalovala Klimeše, že ukázal lupičům a zákeřníkům cestu k moštěnické tvrzi a za to od nich dostal za odměnu kus černého sukna. Její obžaloba se opírala o výpověď Jiříka Turáška, učiněnou v Bzenci, a Valacha Chudého, který byl vězněn a zpovídán v Břeclavi.

Klimeš se hájil tím, že šel na louku, kde ho tito raubíři na křížných cestách potkali a ošacovali. Našli u něj jen dvě jablka a vyptávali se, kudy vede cesta na Cimburk a jestli je koryčanský pán doma. Také se ptali na studánku, Boršice a Moštěnici. Pak mu poručili, aby zůstal na louce až do noci, vše pod pohrůžkou zabití. Když odcházeli, vzali mu z vozu pecen chleba, za který mu dali kus sukna. Výslech pochází z 24. září 1637. S tímto se ale Eva Forgáčová neuspokojila, a tak 5. října podává novou žalobu na Klimeše a přitvrzuje ve svých obviněních. Z její obžaloby je patrné, že byli již Jiřík Turášek i Valach Chudý popraveni za své činy, ale že před svým skonem vypověděli, že je Klimeš nabádal, aby šli ukrást na Moštěnici klenoty a další poklady. Klimeš v podstatě vypověděl to samé a dodal, že ho potloukli obuškem pravíc: „Bestie, zkurvysyne, podruhý nechoď do hor bez peněz!“. Klimeš si musel dost vytrpět, protože okusil práva útrpného po suchu, a dokonce i tři práva horká. Bylo tedy přikázáno, že má být ušetřen a poskytnuta mu lékařská pomoc.

Eva a Petr Forgáčovi podali odvolání ke královskému tribunálu, který doručil na hrad Buchlov výsledek svého šetření 19. července 1638. Z něho je patrné, že odsouzení loupežníci Moštěnici skutečně vyrabovali a pak ji ještě vypálili. Jediný nedořešený problém byl s Klimešem, který byl prozatím ještě ve vězení na Buchlově. V jeho prospěch se uznává, že byl člověk bezúhonný a všemi sousedy považovaný za počestného. Na druhou stranu ale uvěznění lotři vypověděli, že je Klimeš poslal do zámku v Moštěnici a tvrdil, že tam naberou stříbra, že je pán na vojně. Dokonce jim měl poradit, aby vešli do zámku a šli pravou stranou, kde najdou všechno, co potřebují. Tyto nesrovnalosti měla vyřešit výpověď Klimeše na útrpném právu, které se odehrálo na Buchlově před 5. říjnem 1637, před očima osob stavu rytířského. Bylo tak kruté, že sám kat vypověděl: „Předně po suchu a pak dvakrát ve vězení byl tak hrozně trápen, že jakživ jsem nikoho takto netrápil.“ Tvrdil, že se ještě nestalo, by mu v rukou zůstaly tak malé kousky svíce. Přesto nic Klimeš nepřiznal a musel být nakonec ošetřen a propuštěn.

 

K zamyšlení...

Ve stínu jasanu (zdroj: Chřiby záhadné a mytické)

 

Moštěnický zámek je v krajině sám. Je jako starý opuštěný tulák. Fasáda – zbytky špinavého hubertusu, okna – vyhaslé oči zahleděné do vzpomínek na lepší časy. Pusto a prázdno. Tichý smutek a beznaděj, protože je patrné, že cesta zpět do časů slávy již nevede žádná. Své lepší časy zámek už prožil. V okolí už není nikdo, kdo by je pamatoval a aspoň pozdravem dal najevo trošičku úcty a z ní plynoucí útěchy, že sem ten staroch patří.

Jediným společníkem, se kterým si dům ještě může popovídat, je jasan u plotu zahrady. Má už také moře let, ale je stále ještě mužný a silný.

„Pamatuješ, jak zářily oči štěstím Barboře z Rudy, když si brala Václava Trutmanského z Porostla? A jak se na zahradě pilo a výskalo. Víno teklo proudem!“ hovoří dům ke stromu.

„Kdepak, jsem mladší. To by si měl pamatovat, když mě tady čeledín Jana z Kühnburgu sázel. Bylo to prý na podzim a chlapec prý se třásl zimou,“ ševelí větvemi v odpověď jasan. Tak spolu hovoří, aby jim ubíhal čas. Ale má pro ně čas ještě vůbec nějaký smysl?

O pár kilometrů dál v Hýslech, Moravanech, Vřesovicích se život po staletí, byť byly časy zlé, nezastavil. Stále se zde rodí děti a nebožtíky má stále ještě kdo doprovodit na hřbitov. Ale tady? K čemu zámek bez podzámčí?

Domu je to líto. „Proč se to tak stalo? Proč jsem sám? Může za to válka a mor? Anebo jsem se prostě nelíbil? Špatně mě postavili a na špatném místě…“ Jasan chce odpovědět, ale zvedl se vítr a odpověď zaniká v jeho skučení. Stáli jsme právě u brány a prostorem mezi kovovými příčkami nahlíželi do pusté zahrady a k oprýskané budově. Vítr nám bral čepice, a tak jsme je raději strhli z hlavy.

„Podívej!“ zvolal jasan k domu. „Zdraví tě, smekli! Ještě na tom nejsi tak špatně, jak děláš. Váží si tě. Vždyť jsi někdo!“. Odcházíme, dovnitř se nedostaneme….

Jasan ztepilý v zámecké zahradě