Historie

Jihomoravská obec Hýsly leží pod jihozápadními výběžky Chřibů v údolí Moštěnky s rozlohou 826 ha. Obec patří k velmi starému osídlení, první zmínka pochází již z roku 1131 z kroniky olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kdy byla část osady předána kostelu ve Spytihněvi a část kostelu v Břeclavi.

Název obce

Na vesnici snad bylo přeneseno původní pojmenování jejích obyvatel Jiščli, množné číslo osobního jména Jiščl(a), což byla domácká podoba jména Jiščislav (v jehož první části byl kořen slovesa jískati - "hledat"). Místní jméno tedy zprvu snad označovalo osadu Jiščlovy rodiny. Podoba Hýsly by pak vznikla nářeční změnou J- > H- (ta už v prvním písemném dokladu z roku 1131), zjednodušením hláskové skupiny ščl a prodloužením délky samohlásky v první slabice, která byla v nejstarších zápisech krátká.

Název Hýsly také mohl vzniknout od německého ženského jména Gisel (Gizela). Po třicetileté válce čteme ve znaku obce slovo Hesslig. Později se používal název Hýsle, nyní Hýsly.

Patron obce

Patronem obce je svatý Prokop, opat 11. století, patron České země, zemědělců a vinařů; prosby k němu směřují za uzdravení a osvobození. Světec bývá zobrazován buď jako řeholník nebo opat v pontifikáliích s mitrou a berlou. Kromě berly, knihy a kříže je jeho hlavním individuálním atributem spoutaný ďábel u nohou. Na počest sv. Prokopa se vždy na počátku července konají tradiční hodky, v září se pak slaví svatováclavské krojované hody.

Historické mapování

Hýsly ve středověku

Zatímco první zmínka o obci pochází z roku 1131, její majitele máme doloženy až od 14. století. Patřili mezi ně Martin ze Štěpánova, Januš z Bechyně, Fridrich z Podolí nebo Erhard z Kunštátu. Na přelomu 15. a 16. století byly Hýsly součástí panství Milotice, ze kterého se v roce 1572 odtrhl moštěnský statek, včetně sousedních Hýsel.

Z hlediska soudního byly Hýsly od nejstarších dob až do roku 1748 podřízeny lovčímu právu buchlovskému. Všech 27 obcí, které hradu Buchlovu patřily, se nazývaly „krevní grunty“. Na Buchlově se soudily rozepře i zločiny hrdelní.

Území obce se skládalo převážně ze staré kulturní půdy. Dokazují to čtvery Díly, několikeré Padělky, Nádavky, ba i Nivy. K ní se hlásí svým názvem i Stará viniční hora. Klučením vznikly troje Kuče stejně jako Křakov. Podobně vznikly viničné tratě Stonky a Grefty. Do pozdější doby se hlásí svým jménem další tři viničné hory Staré a Nové Šopruny a Haldy.

Hýselští obyvatelé byli zapojeni do všech prací na moštěnském dvoře. Kromě dvorního a viničného hospodářství trvalo zde ve středověku i menší rybničné hospodářství, k němuž patřilo několik rybníků. Byly to rybníky nevelké, kterých se užívalo jen k odchovu plodu na výtah. Poměrně malá hospodářská základna moštěnického statku donutila jeho majitele nejpozději v druhé polovině 16. století k založení pivovaru (vydržel více než 200 let) a cihelny u Moštěnice, které se jako dobře prosperující podniky udržely až do doby nejnovější. Nechyběl mlýn na soutoku Moravanského potoka s Moštěnkou, ani mlýn na Moštěnce v Hýslích.

Roku 1656 bylo v Hýslích jen 13 osob. Robotní úprava z roku 1651 umožnila obyvatelům hýselských i okolním poněkud snesitelnější robotní povinnosti. V roce 1826 byla s vrchností učiněna dohoda, podle níž byla vinná dávka zemního regulována v peněžitý plat. Nově vyklučená půda přispěla také k novému uspořádání držby v Hýslích. V roce 1843 tu bylo 62 domů a 297 obyvatel, v roce 1890 95 domů a 479 obyvatel a v roce 1910 107 domů a 602 obyvatel.

Život v obci na přelomu 19. a 20. století

Stará pohlednice

V Hýslích bývala od starých časů jediná hospoda, a to hospoda Daněčkova na čísle 17, později Rajsiglova. Mimo ni však byla zbudována, především pro účely místních, pálenice v hýselském mlýně. Její vznik je spojen s rodinou Vávrů. Jan Vávra koupil mlýn od Aloisie Dvořákové 9. 12. 1871 za 3 400 zlatých.

 

Předmětem hospodářského zájmu hýselských i okolních obyvatel byla orba, ovocnářství a vinařství. Chov dobytka, zejména užitkového, byl minimální. Na přelomu 19. a 20. století se kladl větší důraz na živočišnou výrobu, zejména na chov skotu.

Společenský a kulturní život v obci se stal intenzivnější po založení školy roku 1902. V roce 1904 tu vznikl vzdělávací spolek Havlíček a Spořitelní a záloženský spolek, Národní jednota pro jihozápadní Moravu tu trvala 1914–1922.

Novodobá historie

Mezi významné dny v obci se počítá slavnostní odhalení pomníku padlých, které se konalo v roce 1923. Po skončení první světové války sílila potřeba důstojného uctění památky padlých občanů, a tak se 14. února 1923 sešli v budově školy zástupci politických stran v Hýslích za účelem postavení pomníku. Součástí výboru byli Josef Rajsigl – starosta obce, Eliáš Černý, Alois Chábera, učitel, Benedikt Rozner, řídící učitel. Dne 22. dubna 1923 byla zadána stavba pomníku firmě Petr Navrátil v Kyjově. Cena pomníku byla stanovena na 12 500 Kč a po třech měsících proběhlo 22. července jeho odhalení. Pomník obětem obou světových válek stojí naproti obecní budovy a tvoří jej několik výjevů –na skále je vyjeven italský legionář (oběšený italský legionář František Měsíček), ve skále hroby padlých, dole relief zastřeleného zrádce (František Hudec) a plačící ženy. Mezi reliéfy se nachází deska se jmény padlých a zemřelých.

Pomník padlých

Důležitou událostí bylo provedení kanalizace v roce 1932. Zmola uprostřed osady byla zanesena, náves zarovnána a přes Moštěnku postaven most. Současně byla zbořena stará kaplička a v roce 1936 postavena nová zasvěcena sv. Prokopu.

a

II. světová válka v Hýslích

Úryvky z kroniky obce

29. října 1939 přijeli do Hýsel gestapáci. Byli u Seďů na čísle popisném 107. Hledali jejich syna Františka, který byl pilotem ve Zlíně u Batě a zmizel. V bytě roztrhali obraz prezidenta Masaryka a Beneše. Vzali fotografický aparát, knihy a dopisy.

Na 20. duben, výročí narozenin Adolfa Hitlera, byla nařízena dobrovolná sbírka kovů, jako dar k jeho narozeninám. Z Hýsel se nic nedodalo.

27. června byl vydán rozkaz, aby všechny pomníky s nápisy upomínající na republiku československou byly do 1. července 1940 odstraněny. V noci ze 12. na 13. července byly v Kostelci, Ježově a Žeravicích shozeny sochy prezidenta Masaryka.

20. července 1941 vydal okresní úřad v Kyjově nařízení, aby ve vesnici u hospody byla postavena slavobrána s nápisem „Deutschland siegt an allen fronten“ – Německo vítězí na všech frontách, se znakem V (vítězství). Také z letadel byly rozhazovány letáky se znakem V a s tímto nápisem. Plakáty musely být vyvěšeny v oknech. Znak V byl malován červenou barvou na zdech a vratech domů. Slavobrána sice v Hýslích byla postavena, ale musela u ní být v noci hlídka, jinak by jistě zmizela.

27. dubna vyšlo nařízení, že každý majitel domu musí míti připraven ve dvoře písek a vodu pro případ požáru.

30. května byla v Kyjově ulice Komenského přejmenována na ulici Heydrichovu.

7. července 1943 byla hospodářská kontrola u rolníka Ludvíka Hudce č. 15. Našli tam 15 neohlášených slepic a 5 metráků obilí. Hospodáři bylo vyhrožováno, že bude oběšen. Byl ruský legionář, nemocný z války. Chodil zamyšlen a dlouho tuto událost nepřečkal. Zemřel 17. září.

17. října 1943 přivezen byl nový zvon, 24. října proběhlo slavnostní svěcení zvonu na jméno Prokop.

20. listopadu 1944 od 12. hodiny za jasného počasí letěly nad naším krajem velké svazy bombardovacích letadel, hlavně amerických. Brzy bylo slyšet výbuchy tak silné, že okna v domech drnčela. Detonace bylo slyšet až do večera. Bombardovali Hodonín, Brno a Zlín.

Rok 1945 byl již rokem radostnějším. Rudá armáda se přibližovala a občané netrpělivě vyčkávali jejich příchodu. Připravovali si skrýše ve vývozech „Pod horou“ a na „Johankách“ i v břehu potoka, aby tam přečkali frontu. Konečně se fronta přiblížila až do Milotic, Skoronic a Bzence, kde zůstala stát 14 dní. Tehdy se občané vypravovali na kopec a dívali se na frontu ke Skoronicím. Z dlouhé chvíle hrávali tam karty, až jednou, zpozorováni asi pozorovatelem Rudé armády, byli palbou děla neslavně rozehnáni, neboť jak první puma dopadla blízko hloučku debatujících mužů, vzal každý nohy na ramena.

Německé rodiny se kvapně stěhovaly, v továrnách práce přestala, jen nejnutnější provoz se udržoval i ten na vlastní nebezpečí.

Konec války dle zápisků Václava Sedi

1. a 2. dubna – Velikonoce, je pěkné počasí.

7. dubna – včera a dnes je v dědině pilno. Dělají se kryty a schovávají se zásoby před blížící se frontou. Protože se ruská armáda blíží, musí Němci z cukrovaru a Moštěnice odejít. Je odvedeno 8 párů koní, 50 kusů hovězího dobytka.

10. dubna – komu by němečtí vojáci chtěli něco brát – dobytek aj., ať to hlásí na četnické stanici. Českým rolníkům a statkům nesmí nic brát.

11. dubna – po 21. hodině se nesmí občané venku scházet.

12. dubna – dnes je od rána od Hodonína slyšet velká dělostřelba až se zem chvěje. Hučí to jako nedaleká bouře. Letadla létají, kulomety rachotí. V poledne přijeli němečtí vojáci a vzali Karlu Formanovi 2 koně. Před večerem chodí němečtí vojáci značit ubytování pro vojáky, koně a vozy. Dosud zde ještě nic nebylo.

13. dubna – dnes v noci ve 2 hod přijelo německé vojsko. Máme u nás doma 8 vojáků, 14 koní a 5 dvoukolových vozů. Přišla zpráva, že byl osvobozen Hodonín.

14. dubna – po 21. hodině nesmí být nikdo venku. Vojáci mají hlídky. Je vypnut elektrický proud.

15. dubna – odpoledne je slyšet hukot blízké fronty, střelbu z děl a kulometů. Bylo nás několik na kopci nad dědinů pod stromy, odkud je velmi pěkný rozhled po okolí. U Milotic v polích vybuchují granáty, ve Vacenovicích hoří několik ohňů. Je pěkné počasí, stromy kvetou a nedaleko je válečná hrůza.

16. duben – celý den je slyšet dunění a hukot blízké fronty. Přesto se zde na polích ještě pracuje. Elektrický proud je vypnut, rádio nefunguje, tak zprávy a události ze světa nevíme.

17. dubna – dělostřelecká a kulometná palba se přiblížila. Z kopce byly vidět výbuchy granátů u Milotic a Vacenovic. Dým a oheň. Snad hoří dědina nebo les. Také u Vlkoše bouchají granáty. Na kopci u Chrástek byla skupina chlapců. Odtud bylo pěkně vidět po okolí. Od Žádovic letělo nízko letadlo. U Chrástek, kde byla skupinka chlapců, vystřelilo červenou raketu. Hned po odletu letadla padlo do těch míst několik dělostřeleckých granátů. Chlapci měli pilno odtud utéct. Ten den u Žádovic zasáhl dělostřelecký granát mladého muže a usmrtil ho. Němci jdou přes Hýsly k Vřesovicím. Také z Hýsel večer odjeli.

18. dubna – dnes večer zase přijeli dělostřelci se 2 děly a postavili je na pole „Díly“ za dům č. 101, naproti č. 107. V poledne vystřelili několik ran na silnici Vlkoš – Kyjov. Odpoledne asi také 10 ran. Děla jsou ráže 100 mm. Také v Moštěnici u mlatů jsou 2 děla a střílí na silnici.

19. dubna – dnes hned ráno děla hřmí. Přivezli ještě jedno, tak se střílí ze všech celý den.

21. dubna – od půl noci do rána na frontě Bzenec – Vracov je slyšet velká palba z pušek a kulometů, jako by se bojovalo u Žádovic. Když letí ve dne letadla, nahází vojáci na děla připravené větve a slámu a schovají se.

24. dubna – navečer odjeli z Hýsel dělostřelci. Ve skladě v cukrovaru je prý hodně cukru. Říká se, že to Němci na ústupu všechno zničí. Lidé tam proto chodí pro cukr z celého okolí a nedbají, že i poblíž dopadají dělostřelecké granáty.

25. dubna – odpoledne jsme od bůd pozorovali, jak v okolí fronty vybuchují dělostřelecké granáty. V noci byla silná palba z kulometů a pušek na frontě Vlkoš – Kyjov.

26. dubna – silná dělostřelecká palba.

27. dubna – ráno hoří šopa slámy u Kostelce, zasažena granátem. Silná dělostřelecká palba po celý den.

28. dubna – ráno klid. Kolem 8. hodiny střelba z kulometů a pušek. Brzy na to je vidět nad Žádovicemi, nad cukrovarem, od Kelčan postup pěšího vojska. Ojedinělé výstřely se blíží k naší vesnici. Kolem 10. hodiny přišli do dědiny první vojáci a když jsme vyšli z krytů, viděli jsme, že to nejsou Němci, ale rumunští vojáci, kteří tvořili 1. linii rudé armády. Vojsko šlo po polních cestách i od Kyjova k Moravanům a Vřesovicím. Brzy byla plná dědina lidí a vojáky radostně vítali. Menší skupina se zastavila na cestě u mlýna – chvíli si odpočinout. Sešlo se zde hodně občanů z dolní části obce. Vojáky zdravili a trochu pohostili. Vojáci měli harmoniku, zahráli a trochu se i tančilo a zpívalo. Na hasičskou zbrojnici vedle mlýna jsme vyvěsili prapor a zazpívali jsme hymnu – Kde domov můj. Vojáci jeli zase dál. Odpoledne stříleli Rumuni z minometu na německá kulometná hnízda nad Moštěnicí v Šeprůnech a u Nového Dvora. Stříleli z úvozu do Kučí nedaleko stodoly p. Černého, odkud tam bylo pěkně vidět. Odpoledne byl také u školy u pomníku padlých za velké účasti občanů, vyvěšen prapor a zazpívána hymna a Hej Slované. Ve 3 hodině odpoledne byla v kapli pobožnost a poděkování za to, že nás přátelská armáda osvobodila a zachránila od hrůz války. Také Kyjov a okolí bylo dnes osvobozeno.

Doma zatím byla u pomníku padlých vztyčena státní vlajka a poprvé po 6 letech svobodně zazněla státní hymna. Všude plno radosti a slávy, že jsme opět svobodni.

Pomník padlých z 1. světové války byl za Protektorátu místními občany (Alois Zemek, J. Ondrůšek, František Janovský, Harca Antonín, Černý Jan a Rudolf Domanský) ukryt na zahradě č. 14 a nyní znovu nasazen na podstavec a slavnostně odhalen 5. července 1945. Doplněn jmény padlých v 2. světové válce za účasti občanstva.

9. května 1946 odhalení pomníku s pamětní deskou Františkovi Seďovi a Janu Domanskému – letcům, kteří padli v 2. světové válce.

Při pyrotechnických pracích (odklizování min) ve Velkých Levároch na Slovensku zahynul tragicky ve službě Zdeněk Hrazdil 17. 3. 1948 jako svobodník. Dne 21.3. byl slavnostně pohřben v Kostelci. 

Historie školy

Obec Hýsly byla přiškolena ke Kostelci a jelikož jsou Hýsly vzdáleny od Kostelce přes půl hodiny cesty a po větší část roku byly špatně schůdné, rozhodli se hýselští postavit školu přímo v Hýslích. Součástí Hýsel byl také Velkostatek Dolní Moštěnice a bylo odtud mnoho dětí navštěvující školu, přihlíželo se k tomu, aby byla postavena ihned škola dvoutřídní, která by mohla být časem bez velikého nákladu rozšířena i na školu třítřídní.

Se stavbou školy bylo započato na jaře roku 1902. Jednopatrová budova dle plánu zednického mistra Holomka ze Bzence byla vystavěna od zednického mistra Eus. Cibulky z Kyjova, zemskou školní radou bylo povoleno začít vyučovat začátkem školního roku 1902/1903. Všech školou povinných dětí bylo z Hýsel 81 a z Moštěnice 29.

Protože silnice před školou byla velmi nízko a každý vůz z kterékoliv strany se musel rozjet a ustavičný hukot způsoboval nesoustředění žáků, uznal silniční výbor potřebu navýšení cesty. Silnice se v měsíci červnu navýšila o 160 cm a pro odtok vody byl vystaven nedaleko školy kanál.

Ve školním roce 1968/1969 byly zavedeny volné soboty a tím pádem byl snížen úvazek vyučujících o 1 hodinu týdně. Rok 1970/1971 přinesl teplovodní vytápění celé budovy. V roce 1978/1979 navštěvovali školu 3 žáci z Hýsel 3 a 12 z Moravan. Rozhodnutím ONV v Hodoníně – odborem školství, se pro malý počet žáků z obce Hýsly škola ruší.

V následujících letech až do roku 1990, kdy byla předána do vlastnictví obce Hýsly, sloužila jako ubytovna státního statku Hodonín. V roce 1997 schválilo zastupitelstvo obce opravu budovy bývalé školy. 27. 2. 1998 byla budova opět zprovozněna a otevřena. V současné době je zde umístěn OÚ, knihovna, taneční sál, pohostinství, tělocvična a kulturně obřadní místnost.

Malba školy

 

Dopis Správě Velkostatku ve Bzenci - povolení školy z roku 1901

Škola

Hýselské příběhy

Tragédie v hýselské hospodě

(zdroj: novinový článek z roku 1976, přepsal 10/2010 Libor Orság)

Vesnička Hýsly v okrese Hodonín, ležící na úpatí Chřibů, se připomíná jako jedna z nejstarších v okolí už v r. 1131. Před třicetiletou válkou tu už byla na místě dnešní hospody krčma, v níž se scházívali nejen domácí lidé, ale i mnozí přespolní z okolí, kteří vozili mlít obilí do hýselského mlýna, ležícího dodnes na potoku „Moštěnka“, tekoucím z hor, takže míval vždycky dostatek vody a v době sucha sem jezdili mlít i ze vzdálenějších obcí. A tak se často ve mlýně i v krčmě sešli lidé různých povah a nebývalo nouze ani o nějaké střetnutí. Obec Hýsly patřila v minulosti pod tzv. Krevní právo hradu Buchlova, o jehož sezeních jsou záznamy v Krevních knihách, uložených ve Státním archívu v Brně pod sign. Cerr. II-101. Jeden z nich se právě týká přímo události v Hýslích:

Zjara roku 1611 přivezl do mlýna obilí k semletí také Šimon Koczura (psáno také Koczurů) ze Strážovic, vzdálených asi 10 km. Poněvadž musel na mletí čekat, poslal pacholka s koňmi domů a zašel si do krčmy na „truňk piva“, kde byl také přítomný mlynářský chasník ze sousedního moštěnského mlýna Tobiáš Cigán. Klidně spolu hovořili, ale po chvíli – jak Koczura sám i svědci vypovídali – se na dvoře hospody strhla hádka a křik, proto oba vyšli nahlédnout, co se děje. Všichni svědci uvádějí v zápisech, že mezi Janem Kalatou a Machem Sasýnkem se strhla „zlá vůle“ při níž se oba ohrožovali hnojnými vidlemi a přítomný Koczura je začal „rozbraňovat“ polenem dřeva. Soupeřící soky také rozehnal, hádka už jen doznívala a oba se usmiřovali a vzájemně se uklidňovali. V tu chvíli však přiběhl na dvůr kýmsi povolaný hýselský fojt (rychtář), který na jednom z uvedených hýselských soupeřů uviděl krev a nařkl hned Koczuru, že on ho okrvavil, ačkoliv ani sám postižený o tom nevěděl. Přítomný Tobiáš Cigán však hned skočil proti Koczurovi a podle slov tohoto začal do něho strkat. Šimon Koczura dále uvádí, že se proto bránil a Cigán zase po něm prý „pichl nožem“. Nato se Koczura rozlítil a jak sám vypovídá, „vezmouc do rukou štípu dřeva, jsem ho udeřil, než aby od toho udeření umřít měl, tomu odpírám“. – Jeho odpírání mu však nebylo nic platné a nebylo asi ani pravdivé, poněvadž všichni přítomni shodně vypovídali, že Tobiáš Cigán po této ráně polenem padl k zemi a zůstal v bezvědomí. Po chvíli se však probral, začal lézt po zemi po čtyřech, z ucha mu silně tekla krev a pravé oko měl z hlavy vyhřezlé. Ujala se ho příbuzná Markéta, vdova po Šimonovi Tesařovi a spolu se sousedy ho dopravila do svého nedalekého domu, kde ráno za svítání těžce raněný Cigán zemřel.

Šimon Koczura už semleté obilí domů nevezl, neboť tentýž den zavolal hýselský fojt dráby z Dolní Moštěnice, kteří Koczuru zavřeli a další den dopravili k buchlovskému soudu. Svědek Martin Sasýn při výslechu uvedl, že „všichni slyšeli, když jest poleno o hlavu křaplo a ptali se pak kdo udeřil, načež Šimon Koczura přiznal, že on“. Chasník Tobiáš musel mít opravdu tvrdou lebku a pevný kořen, jestliže se vůbec po takové ráně probral!

Buchlovský útrpný soud se tentokrát obešel bez jakéhokoliv mučení, neboť Koczura nezapíral. Stále jenom tvrdil, že „druzí taky bili a pak se rozutekli“. – Stručná věta v Krevní knize na str. 131 uzavírá tuto tragédii: „Mečem popravním jest ztrestán, jeho duši rač Pán Bůh milostiv býti.“

O vyloupení a vykradení tvrze v Dolní Moštěnici

Velmi zajímavá příhoda se odehrála v okolí moštěnické tvrze v roce 1637. 27. září toho roku bylo osazeno lovecké právo na hradě Buchlově, na žádost tehdejšího pána Miloty ze Zástřizl. Osazen byl jistý Klimeš z Moravan a jeho žalobkyní byla Eva Forgáčová, toho času paní na tvrzi v Moštěnici. Ta žalovala Klimeše, že ukázal lupičům a zákeřníkům cestu k moštěnické tvrzi a za to od nich dostal za odměnu kus černého sukna. Její obžaloba se opírala o výpověď Jiříka Turáška, učiněnou v Bzenci, a Valacha Chudého, který byl vězněn a zpovídán v Břeclavi.

Klimeš se hájil tím, že šel na louku, kde ho tito raubíři na křížných cestách potkali a ošacovali. Našli u něj jen dvě jablka a vyptávali se, kudy vede cesta na Cimburk a jestli je koryčanský pán doma. Také se ptali na studánku, Boršice a Moštěnici. Pak mu poručili, aby zůstal na louce až do noci, vše pod pohrůžkou zabití. Když odcházeli, vzali mu z vozu pecen chleba, za který mu dali kus sukna. Výslech pochází z 24. září 1637. S tímto se ale Eva Forgáčová neuspokojila, a tak 5. října podává novou žalobu na Klimeše a přitvrzuje ve svých obviněních. Z její obžaloby je patrné, že byli již Jiřík Turášek i Valach Chudý popraveni za své činy, ale že před svým skonem vypověděli, že je Klimeš nabádal, aby šli ukrást na Moštěnici klenoty a další poklady. Klimeš v podstatě vypověděl to samé a dodal, že ho potloukli obuškem pravíc: „Bestie, zkurvysyne, podruhý nechoď do hor bez peněz!“. Klimeš si musel dost vytrpět, protože okusil práva útrpného po suchu, a dokonce i tři práva horká. Bylo tedy přikázáno, že má být ušetřen a poskytnuta mu lékařská pomoc.

Eva a Petr Forgáčovi podali odvolání ke královskému tribunálu, který doručil na hrad Buchlov výsledek svého šetření 19. července 1638. Z něho je patrné, že odsouzení loupežníci Moštěnici skutečně vyrabovali a pak ji ještě vypálili. Jediný nedořešený problém byl s Klimešem, který byl prozatím ještě ve vězení na Buchlově. V jeho prospěch se uznává, že byl člověk bezúhonný a všemi sousedy považovaný za počestného. Na druhou stranu ale uvěznění lotři vypověděli, že je Klimeš poslal do zámku v Moštěnici a tvrdil, že tam naberou stříbra, že je pán na vojně. Dokonce jim měl poradit, aby vešli do zámku a šli pravou stranou, kde najdou všechno, co potřebují. Tyto nesrovnalosti měla vyřešit výpověď Klimeše na útrpném právu, které se odehrálo na Buchlově před 5. říjnem 1637, před očima osob stavu rytířského. Bylo tak kruté, že sám kat vypověděl: „Předně po suchu a pak dvakrát ve vězení byl tak hrozně trápen, že jakživ jsem nikoho takto netrápil.“ Tvrdil, že se ještě nestalo, by mu v rukou zůstaly tak malé kousky svíce. Přesto nic Klimeš nepřiznal a musel být nakonec ošetřen a propuštěn.